Od Egona Fürstenberga k EGONOVO

Příběh, který budeme vyprávět, je dlouhý stovky let a musíme se v čase vrátit do osmnáctého století, kde právě tady na Křivoklátsku žili, podnikali a také stavěli knížata z Fürstenbergu, jeden z nejstarších aristokratických rodů v Evropě. Stavěli je pro náš příběh podstatné, protože také o stavění je i EGONOVO. Ale nepředbíhejme.

V roce 1733 křivoklátské panství získal rod Fürstenbergů sňatkem Josefa Viléma z Fürstenbergu s dědičkou Křivoklátska Marií Annou z Valdštejna. Nebýt jich, nejspíš by základy majestátního hradu dnes zarůstaly trávou a bodláčím. V srpnu roku 1826 hrad během pár hodin vyhořel a trvalo skoro sto let, než ho Fürstenbergové dali do pořádku. Pomáhali jim v tom i slavní architekti Pražského hradu: Josef Mocker a Kamil Hilbert. V roce 1929 Maximilián Egon III. z Fürstenbergu postoupil podstatnou část panství včetně hradu Křivoklátu československému státu (deset let předtím Maximilián Egon I. prodal nedaleký zámek v Lánech, který se poté stal letním sídlem prezidenta republiky T. G. Masaryka). Byl to právě Maximilián Egon I., kdo dal našemu projektu jméno: EGONOVO. Dům, jehož historie sahá až do roku 1854, postavil právě on. A na jeho počest jsme dům i celý náš projekt v roce 2019 pojmenovali.

Lesy, pole a hospodaření

Doba, kdy na Křivoklátě vládli Fürstenberkové, dala našemu kraji opravdu hodně. Knížecí rod tady hospodařil v lesích, na polích, rozvíjel průmyslovou výrobu a zakládal nové hospodářské dvory a vesnice. Fürstenberkové a Křivoklátsko k sobě neodmyslitelně patří. Byli to právě oni, kdo významně přispěl nejen k rozvoji celého kraje, ale i ke zlepšení poměrů a růstu vzdělanosti zdejších obyvatel. Ve druhé polovině devatenáctého století to byl Egon III., kdo nechal postavit náš dům, tehdy jako místní četnickou stanici. To je ale teprve jen začátek EGONOVO příběhu.

Od četnické stanice k nemocnici

Na dochovaných plánech z roku 1854 vidíme jednoduchou přízemní stavbu, která měla průběžnou chodbu, místnost pro mužstvo, místnost pro velícího důstojníka a potřebné zázemí, tedy kuchyň, spíž a toaletu.

Jako četnická stanice ale dům čp. 39 fungoval jen pár let, pokud vůbec. Protože v roce 1869 se okresní zastupitelstvo rozhodlo, že na Křivoklátě zřídí všeobecnou nemocnici. K tomu byl zřízen zvláštní komitét, tedy výbor, jehož předsedou se stal právě Max Egon Fürstenberk I. a hlavní hybatelkou záměru jeho žena Leontyna, která věnovala šperky a další předměty do loterie. Výnos z loterie, společně se sbírkou mezi místními statkáři a podnikateli umožnil, že v říjnu roku 1872 byla nemocnice se čtrnácti lůžky otevřena pro veřejnost. Kníže Max Egon I. přenechal bezúplatně dům k užívání a velmi skromná nemocnice začala poskytovat pomoc, především chudým z širokého okolí. Jen pro představu: nemocnice zajišťovala péči pro lidi nejen z Křivoklátu, ale i z okolních obcí Častonice, Městečko, Buková, Roztoky, Běleč a další… Celkem to bylo více než 7500 obyvatel z oblasti o rozloze více než 152 kilometrů čtverečních.

Z konce 19. století se nám dochovaly nejen zápisy o počtech pacientů, ale i „Řád služby ošetřovatelské“, „Instrukce pro lékaře Všeobecné veřejné nemocnice na Křivoklátě“, ale i „Stanovy nemocnice“, v nichž najdeme řadu podrobných pokynů, jak se má chovat personál nemocnice, kdo vykonává dozor nad chodem Maxovy nemocnice, ale i to, že pacienti mají být v nemocnici léčeni jen po dobu nezbytně nutnou. Jako perličku citujme z dodnes zachovaného Domovního řádu: „Přísně však se zapovídá mužským navštěvovati ženské a naopak.“ Prostě pořádek musí být.

A v nemocnici zvlášť. V inventární knize z roku 1871 pak najdeme soupisy vybavení nemocnice, z nichž je patrné, jak skromné zařízení to bylo. Čtrnáct cínových talířů, patnáct žíněnek a sedm ručníků… to vše jasně ukazuje, že Maxova všeobecná nemocnice opravdu nebyl žádný přepychový podnik, ale velmi jednoduše zařízený dům pro ty nejpotřebnější.

Republika a konec nemocnice

Po vzniku Československé republiky byl majetek šlechty převeden pod správu nově vzniklého státu a stejný osud jako tisíce jiných budov čekal i křivoklátský dům Maxe Egona III. Pozemková reforma v roce 1926 tak přinesla změny vlastnictví a dům kupuje rod Dolejšových. Alfréd Dolejš byl tehdejším ředitelem panských kanceláří, a když se naskytla možnost, dům koupil. Na dobu od první republiky až do sedmdesátých let máme v archivu zachované autentické vzpomínky paní Věry Noskové, rozené Dolejšové. Ta se na Křivoklátě v roce 1923 narodila, pak žila v Praze a do EGONOVA domu domu jezdila s rodiči na léto. Byl to právě dědeček paní Věry Noskové, kdo dům koupil.

Doba po válce

Jak vzpomíná paní Věra Nosková, na Křivoklátě se na začátku dvacátého století jejich rodině dařilo: provozovali několik obchodů, vinárnu a sklad kuřiva. Její pradědeček byl v obci 25 let starostou. Doba první republiky byla až do roku 1948, kdy se změnil v celé zemi režim, dobou rozkvětu. EGONOVO dům se rodině Noskových podařilo zachovat a v sedmdesátých a osmdesátých letech sem jezdili na rekreaci. „Jezdili jsme na Křivoklát, investovali do vody, žumpy, garáže… Uzavírám příběh mého života, který byl celkem šťastný, měla jsem laskavého moudrého, s kterým jsem byla ráda,“ vzpomínala v osmdesátých letech paní Nosková.
Rod Noskových byl po dlouhá desetiletí pevně spjatý s Křivoklátem i domem čp. 39, staral se o něj a nikdy ho nepřestavěl tak, aby zmizelo jeho staleté kouzlo.

Dům na Amalíně, jak se této místní části obce říká, přežil v pořádku staletí. Vystřídaly se tu doslova tisíce lidí, ať už to byli pacienti Všeobecné Maxovy nemocnice, jejich lékaři nebo ošetřující sestry. Stejně tak domem ve dvacátém století prošly generace rodu Noskových. EGONOVO dům nebyl nikdy nějak zásadně přestavěn, dodnes jsou zde zachované nádherné původní krovy, vstupní dveře i jednoduchá špaletová okna. Rohová zahrada na dohled od křivoklátského kostela a místního rybníka s několika stromy dál na jaře pravidelně rozkvétá. Čas se nezastavil, jde svým přirozeným rytmem dál.

EGONOVO

V roce 2018 dům od Noskových kupuje Gabriela Frühaufová a vzniká projekt EGONOVO. Nová majitelka na Křivoklátsko jezdí od dětství a má k němu velmi osobní vztah. Je to kraj jejího dětství. A tak trochu tajuplný dům bývalé nemocnice si dobře pamatuje: „Vždycky jsme okolo něj chodili na procházky do lesa, na nákupy do místního konzumu a vždycky mě něčím přitahoval. Když jsem na dům narazila v nabídce realitní kanceláře, nemohla jsem uvěřit,“ říká o okamžiku, který se odehrál někdy na jaře roku 2018. Dům má novou majitelku, ale příběh pokračuje dál. Její projekt rekonstrukce je na začátku.

Co přinese projekt s úctou k tradici nazvaný EGONOVO? Jak bude dlouhá historie domu dál pokračovat? A koho dům nakonec přivítá? To všechno jsou otázky, na které odpovědi dá už příštích pár měsíců.